Navzdory tomu, že historie se psala především ostřím meče, dýky hrály svou nezastupitelnou úlohu při vytváření našich dějin též. Například to byla římská dýka, kterou použil apoštol Petr, aby uřízl ucho vojákovi v noci, kdy byl Ježíš zatčen. Juliu Césarovi ukončily život dýky jeho přátel a spojenců. Také William Shakespeare se ve svých dílech o dýkách hojně zmiňuje jako o běžně používané zbrani. Kdy a kde tedy dýka vlastně vznikla? A jaká byla její úloha napříč historií?
Charakteristika dýky
Dýka, známá jako jedna z nejstarších zbraní, je ostrá bodná zbraň s krátkou čepelí. Objevila se v téměř každé civilizaci, kde byla využívána pro osobní ochranu, náboženské obřady nebo ve válečném konfliktu při boji zblízka. Na rozdíl od nože má obvykle symetrickou, oboustranně broušenou čepel s ostrým hrotem a je určena primárně k bodání. Pro pohodlný úchop je vybavena rukojetí, většina dýk disponuje záštitou a hlavicí. Co se týče samotné délky, některé dýky byly krátké, jiné se svou délkou mohly blížit krátkému meči. Také čepel nebyla vždy jen štíhlá – tvar dýky byl dán použitým materiálem a konstrukcí odpovídající zamýšlenému účelu. Zatímco rovná štíhlá čepel se výborně hodila k bodání, zakřivená čepel (která se stala charakteristickou pro blízký východ) umožňovala i (prudké) sekání.
Vývoj a historie
Původ dýky můžeme vystopovat až k pravěkým nástrojům, které si naši předkové vyráběli z pazourků, kostí, dřeva nebo rohů. Bohužel jen málo artefaktů přežilo až do dnešní doby, proto si můžeme jen domýšlet, jak pravěcí lidé přemýšleli. Pravděpodobně však dýka vznikla z primitivního nože, když vyvstala potřeba bodného nástroje. Zajímavější obrat nastal s objevením kovů. Časné měděné a bronzové dýky se přivazovaly na oštěpy, ale sloužily také jako osobní zbraň. Ve starověkém Egyptě byla měděná dýka používána jako pomocník při každodenních činnostech, královská rodina však měla dýky vyrobené ze zlata. Zatímco v minulosti se design příliš neřešil a důraz byl kladen spíše na praktičnost, řemeslníci v Egyptě byli schopní vyrábět zdobené dýky, které se hojně využívaly k chrámovým obřadům či k rituálním obětinám.
Doba železná přinesla zcela nové možnosti. Dýky vyrobené ze železa a oceli byly pevné, pružné a zároveň odolné. Jak se nadále rozvíjela technologie zpracování kovů, zruční řemeslníci tvořili dýky nejrůznějších tvarů, které byly bohaté na ozdobné detaily. Tato zbraň se také v mnoha starověkých civilizacích stala součástí výzbroje armád. Například řečtí hoplíti byli vybavení dlouhým kopím a krátkým mečem či dýkou. Také legionáři se spoléhali na římské dýky (pugio), které sloužily jako záložní zbraň k římským mečům.
V kulturách severských národů funkci dýky plní Sax a během raného středověku o této zbrani nejsou téměř žádné zmínky. To se změnilo kolem 12. století, kdy se v historických záznamech objevuje pojem „rytířská dýka“. Jednalo se o zmenšenou napodobeninu mečů s křížovým jílcem. Dýka sloužila primárně jako zbraň pěchoty na boj z blízka, kdy se s ní snadno dalo proniknout skrz hledí protivníkovi helmy a další mezery ve zbroji.
Během renesance se dýka stala každodenní součástí oděvu a bylo obecně dovoleno ji nosit. Zdobené dýky z drahých materiálů demonstrovaly, jak si člověk stojí na společenském žebříčku. Jejich obyčejnější a levnější verze využíval i prostý lid – k přípravě jídla, k drobným opravám nebo k zemědělským pracím.
V moderních dějinách našla dýka také své místo – zejména v první světové válce. V zákopech bylo více než nepraktické používat šavle a dlouhé meče, proto se dýka stala běžnou zbraní. Během druhé světové války pak byly okrasné dýky symbolem prestiže a moci. I v současnosti mají bojové dýky v armádě své stálé místo. Nejčastěji se používají ve zvláštních útvarech jako záložní zbraň při boji muže proti muži.
Slavné druhy dýk
Podle svého specifického tvaru čepele se dýky dále řadí do několika skupin. Asi nejčastějším typem, který můžete vidět i v mnoha historických filmech či seriálech, je rovnoměrně zúžená čepel zakončená ostrým hrotem. Typickým příkladem je stilet, který má svůj původ v Itálii. Ve své době bylo nejoblíbenější zbraní k ukončení života poraženého protivníka. Možná i proto se stiletu přezdívalo zbraň milosrdenství. Vyznačovalo se krátkou záštitou s velmi úzkou a dlouhou čepelí. Když potom byl touto dýkou někdo probodnut, dokázala způsobit velké vnitřní zranění, aniž by rána výrazně krvácela. Stilety s nejtenčí možnou čepelí se nazývali misericorde a jejich čepel byla tak úzká, že dokázala proniknout mezi plechy zbroje.
Dalším typem dýky je falická (později ledvinová) dýka. Svůj název získala díky specificky tvarované přední části dřevěné rukojeti. Od 14. století se hojně objevovala v různých vyobrazeních rytířů i vojáku, v pozdějších letech byla používána i měšťany či sedláky. Hojně používaná dýka byla také skotský dirk s krátkou kulatou rukojetí. Patřily do arzenálu důstojníků či bubeníků skotských regimentů. Jednalo se spíše o ceremoniální zbraň – přísaha na ocel, o které se věřilo, že je magická, byla symbolem cti všech válečníků ze skotské vrchoviny. Dirk byl také součástí tradiční uniformy, která se ve Skotsku začala nosit během 19. století. Velmi známé jsou také dýky se zahnutou čepelí, která je typická pro zbraně východních zemí.
